A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Malajsie - Cestopisy

Malajsie, Singapur, Brunej - cesta dvou backpackers

Cesta ve dvou, s batohy na zádech, s nízkými náklady. Projeli jsme z Kuala Lumpur, přes Singapur na Borneo, které jsme procestovali od západu na východ se zastávkou v hlavním městě Bruneje. Cestopis jsme psali už cestou, takže jsme popisovali, co jsme ten den viděli, kudy šli. Přidáváme i stručný přehled, na co si dát pozor a co rozhodně (ne)vidět. Cesta proběhla v lednu 2013.

Cestopis vznikal během cesty – měli jsme s sebou tablet, takže vždycky během nějaké delší cesty, nebo večer, jsme dopsali, co se ten den stalo. Doma jsme jen opravili (snad všechny) překlepy a gramatické chyby. Jeli jsme lowcost. Dopředu se nám nepodařilo získat moc relevantních informací o cenách, tak jsme se je snažili pro lepší představu vždycky zapsat.

Co bychom udělali jinak: - Vzali si léky nejen proti průjmu, ale i proti zácpě. - Koupili levnější bydlení na první noc v KL. - Bookovali už dopředu přes Agoda.com. - Koukli se na letenky nejen u Air Asia, ale taky u Malaysian Airlines a Tiger Air. - Zjistili si obsazenost ubytování v NP Bako ve všední den. - Jeli autobusem z letiště už poprvé. - Koupili si letenku z Kuchingu do Miri předem. - Na ostrovy u Kota Kinabalu jeli vždycky se společností Aparu.

Co jsme nestihli: - Výlet na Turtle Island u Sandakanu, Sempornu a Cameronskou vysočinu. - Dobře, že jsme nejeli na východ pevniny - přišla tropická bouře a byly tam záplavy.

Co na cestě případně vynechat: - Melaka - je to hezké město, ale dalo by se bez ní přežít, nic tak výjimečného nenabízí.
- Jeskyně Niah - pokud vám netopýři nedělají ani trochu dobře.

Co určitě nevynechat: - Singapur - noční byl nádherný.
- NP Bako - deštný prales, opice,… … kompletní „balení“ - Bandar Seri Begawan - hlavní město Bruneje ukazuje kontrast dvou světů (fakt ale stačí odpoledne na jeho prohlédnutí…)
- Ostrovy u Kota Kinabalu - osamocená pláž (jen občas s Varanem) na Sapi a krásný podvodní svět na Manukanu

Problémy se zdravím: - Nejdřív zácpa, pak cestovatelský průjem první kategorie. Navíc se objevila vyrážka, vyřešilo ji až koupání v moři.

Bezpečnost: - Nikde jsme neměli problém.

Jazyk: - Anglicky mluví o dost lépe na pevnině. Domluvit se nám nakonec povedlo všude, i když málokde byla možnost si s místními skutečně popovídat. Hodně velké problémy jim dělá vyslovit 3, 13 a 30.

Ceny: - Doprava je levnější než v ČR, jídlo také. Hodně záleží, kde se člověk pohybuje a kde nakupuje a jí. Celkově je, myslím, Malajsie levnější, i když ne úplně o tolik.

Počasí: - Měli jsme štěstí - zmokli jsme jen jednou a to jsme byli na ostrově. Pak pršelo tři dny na konci, ale to jsme byli na cestách, takže jsme jen neviděli pěkně z okna… - Teploty každý den kolem 30˚C, často víc. Vlhkost vysoká.

Chování místních: - Snažili se nám pomoct. Ne vždycky se to kvůli jazykové bariéře podařilo, ale snažili se, jak jen mohli. Prodejci nejsou nijak výrazně otravní, taxikáři se jednou zeptají a pokud řeknete, že jedete busem, nebudou vás dál přesvědčovat, abyste jeli s nimi. Dokonce nás i na náš autobus dovedli (v Kota Kinabalu).

Na co si dát pozor: - Na bankomaty - jistý je výběr v bankomatech Maybank a taky Public Bank.
- Na vodu - z kohoutku jsme ji nepili, jen jsme ji používali na čištění zubů.
- Na otevírací dobu - někde jsou dost laxní a nemají otevřeno o víkendech a během týdně zavírají brzy (víc Kuching)
- Na klimatizaci - hodně hodně mrazí. Do vlaků v Kuala Lumpur a taky do dálkových autobusů je dobré si vzít teplé oblečení. Brali jsme i bundy.
- Na ostré slunce - pálí hodně, i když je pod mrakem.
- Na odjezdy autobusů - zvlášť „městská“ nejezdí moc často a těžko se hledají zastávky. U dálkových autobusů zase pozor na místo odjezdu - většinou je kus za městem.

1. 1. – Praha – Kuala Lumpur Z Prahy odlétáme s ČSA v 17.15 do Amsterodamu, kde máme necelé dvě hodiny na přestup. Amsterdamské letiště není moc přehledné - chybí mu podrobnější značení a plánky, které jsou občas na zdech, ale nejsou moc přesné. Cestou se zastavujeme pro hranolky a cheesburger a jdeme na kontrolu před odletem. Stejně jako v Praze mě prohlížejí důkladněji než důkladně. Lucka prochází úplně v pohodě, jen nám vyhazují půllitrovou lahev vody. Dobré je si vzít prázdnou lahev a vodu si natočit na záchodech za kontrolou - několik Asiatů to vědělo a hned po průchodu kontrolou natankovali. Do Kuala Lumpur (KL) letíme s KLM, odlet ve 23.45. Jídlo je dobré, personál příjemný, i když vedle sedícím Holanďanům stevard „nadržuje“ - zatímco nám pití jen naleje, oni dostávají celou plechovku. Ale je nám to jedno… Jediná nevýhoda je zima. V letadle dost chladí, nebo spíš mrazí. Máme na sobě outdoorové mikiny, dlouhé teplé kalhoty, jsme pod dekou a stejně je nám občas zima. Naštěstí jsme skoro celý let prospali. V KL jsme v 15.35 místního času - let trval 11:50, je to asi 10 500 km.

2.1. - Kuala Lumpur (KL) Pro batohy je potřeba dojet vlakem - je na konci dlouhé ulice hned u info centra. Vlak jede asi tři minuty, venku je tropický slejvák. Procházíme přes imigraci - Lucka pomalu bez zastavení, já musím dát na scan prsty kvůli otiskům prstů. Víza dostáváme do pasu a jdeme si pro batohy, které už krouží na pásu. Hned se převlékáme do kraťasů a hlavně sandálů.

Na letišti chceme vybrat peníze - pozor na bankomaty! Je potřeba si vybrat nějaký mezinárodní - např. Maybank (je žlutý). Dal jsem kartu do bankomatu (embosovaná VISA), zadal PIN, zvolil částku a všechno jakoby proběhlo, jen jsem ale dostal jen kartu a žádné peníze. Lucka jde pro policistu, který nám vysvětluje, že je potřeba se podívat na monitor bankomatu, když zadáme PIN. Vpravo dole se musí objevit varianta VISA/MasterCard. To znamená, že přijímá zahraniční karty. Tuhle variantu je potřeba zvolit, a pak už všechno proběhne v pohodě. Místní banka si za výběr z karty bere 5% z vybrané částky.

Z letiště jedeme vlakem - je to expres, který je v nejnižším patře letiště. Je sice nejdražší - 35 RYT/os - ale jede přímo a bez zatavení na KL Sentral, cesta trvá asi 30 min. Potřebujeme se totiž ubytovat. Na stanici Sentral se potkávají i linky nadzemky (KL nemá metro), takže je tam docela rušno. My bydlíme u zastávky Imbi v Hotel Classic Inn, který jsme zabookovali dopředu přes internet (chtějí pro potvrzení rezervace číslo karty, ale peníze nestrhnou, platí se až na místě, chtějí 50 RYT deposit). Na naši zelenou linku je potřeba projít nádražím (u kas doleva a pak po eskalátoru dolů a venku prudce doleva). Na přechodu pak doprava (je tam cedule) a asi 100 metrů rovně na stanici nadzemky. Jízdenka se kupuje buď u přepážky nebo v automatu (oboje v pohodě) - jízdenka je žeton s čipem, který se při vstupu přiloží, při výstupu vhodí do turniketu. Zelená linka má jen malé vlaky, např. žlutá má ale vlaky podobně dlouhé jako jsou v pražském metru. Pozor na klimatizaci. Je prakticky všude a dost často hodně studená - ještě večer si Lucka koupila šátek, já si beru mikinu. Po chvilce bloudění jsme hotel našli. Na recepci je strašně ochotný pán, který nám doporučí, kam v KL jít, poradí co si dát k jídlu v Melace, kam se chystáme druhý den (narodil se tam).

Pokoj nás stojí 138 RYT + 2% za platbu kartou. Pokoj je čistý s klimatizací a vlastní koupelnou. Vyrazili jsme do města. Nevešli jsme se do prvního vlaku, tak jedeme až dalším (interval cca 6 min). Cena je podle délky jízdy od 1 do 3 RYT. Nejdřív jedeme do Chinatownu - zastavujeme se hned na okraji v čínském chrámu, než přijdeme k bráně do Chinatownu. Tam si ještě dáváme v restauraci na rohu nudle (Fried nuddles with chicken jsou dobrý) za dvě jídla a 1,5 l vody platíme 17 RYT. Jdeme do Chinatown, což je jedno velké tržiště, ve kterém jsou občas jídelny. I místní si dobře hlídají svoje peněženky. Lucka si kupuje šátek za 20 RYT (původní cena 35 RYT, později se dozvídáme, že cena by měla být 10až 15 RYT). Pokračujeme na Central Market Place, což už je v podstatě menší obchoďák. Přes řeku jdeme na Merdeka Square, kde je nejvyšší vlajka světa a Malajci tam slavili příchod nového roku. Je to obdélník trávy, kolem jsou vysoké budovy bank, popř. hotelů a Samd Building, což je dlouhá budova v islámském stylu, na které se mění barvy. Je to zajímavý mix, zvlášť když člověk přichází kolem špinavých a občas polorozbitých domů. Do hotelu se vracíme po žluté lince, cestou ještě kupujeme v jedné jídelně vodu - 1,5l za 2 RYT. Na noc jsme vypnuli klimatizaci, riziko angíny. Měli jsme ji ale nastavit na vyšší teplotu, aby vzduch cirkuloval. Poučení pro příště. Kvůli časovému posunu se nám špatně usíná a ráno nechce vstávat - v 9.40 nám zvoní budík, abychom stihli snídani. Zatím se nám všichni snažili pomoct, poradit a většinou uměli dobře anglicky. Do KL se chceme vrátit ještě den před odletem. Je to zajímavá kombinace různých světů přímo vedle sebe: starý čínský chrám a mrakodrap s hotelem, rozbité domy a vedle vysoké sídlo banky. Je to střed v bohatství i stylu života.

3.1. - KL – Melaka Snídaně je součástí ceny za bydlení. Dostáváme čaj, tousty a placku, kterou si můžeme máčet v omáčce. V ní je ale vajíčko, takže zatím neriskujeme a jedeme na suché placce. I tak jsme se ale najedli dobře.

Do Melaky (město na jih od KL, je na seznamu UNESCO) jedeme autobusem. Ten odjíždí z jižního nádraží (v KL jsou celkem tři, v různých částech města). Jedeme nadzemkou do stanice Tasek Selatan (je to přestupní stanice pro nadzemky). U turniketů se dáme doleva a přes most přes koleje se dostáváme na moderní nádraží. U přepážky kupujeme lístky (10 RYT/os). Jízdenky rovnou určují i sedadlo (nakonec sedíme jinde, ale úplně v pohodě). Odcházíme dolů, cestou nás kontroluje pracovník nádraží a dole čekáme u své „Gate 02“. Připomíná to spíš letiště, žádní naháněči. Odjíždíme ve 12.30, autobusy do Malaky jezdí cca každých 20 min. Autobus je parádní - příjemná teplota, pohodlné sedačky se spoustou místa. Do Malaky jsou to 2 hodiny, většina cesty je po dálnici.

Hlavní nádraží v Melace (Sentral) je docela velké - naproti je TESCO. Do centra jedeme autobusem č. 17 za 1.40 RM. Vystupujeme na třetí zastávce u kruhového objezdu (je tam fontána a tourist police). Ještě s batohama jdeme do chinatown - vchod „hlídá“ drak. Procházíme uličkami, kde jsou obchody se vším možným, na jídlo jdeme do restaurace, kde borec mluví anglicky, jen když dojde na placení - to čísla vysype z rukávu hned. Na vybrání jídla jdu ale do kuchyně a ukazuju mu, co chceme. Dáváme si nudle „de Hun“ a ještě jedny. Jedny jsou tenké, které jsou lepší než klasické nudle. Za dvě jídla a velkou vodu platíme 23,5 RM. Původně jsme plánovali, že přejedeme ještě do Singapuru, dostali bychom se do něj ale až pozdě v noci a nemáme domluvené ubytování, takže hledáme bydlení na jednu noc v Melace. Nakonec jdeme do Ringos Foyer, který je v boční ulici Chinatownu. Byla to dobrá volba. Majitel je usměvavý pohodový Číňan, hrdý na svůj čínský původ, který se snaží udělat ze svého hostelu cestovatelský hostel. Hned nám představuje lidi, co jsou tam ubytovaní a nabízí, že nás večer vezme na dobré jídlo. Společně s Američankou, Britkou a Rakušanem jedeme v sedm na kolech (půjčuje nám je zadarmo) nejdřív k moři (je tam kamenné molo, nic na koupání, ale krásný západ slunce) a pak na místo, kde je spousta stánků najednou. Jeden vedle druhého a venku postavené stoly. Proházíme tak mezi stánky a vybíráme. Lucka si vybrala rybu - kus rejnoka - kterou upravují v alobalových balíčcích s pálivou omáčkou, cibulí a limetkou. Dává se k tomu rýže. Já si objednávám misku s nudlemi, knedlíky, mletým masem a houbami. Oboje je dobrý. Ryba stojí 23 RM, nudle 6 RM. Povídáme s ostatními, Američanka má úpal, tak je zamlklá, fajn je asi 50-letá Britka, která vyrazila na půl roku cestovat. Do Malajsie přijela z Austrálie. Rakušan dodělal vysokou a jede po světě. Byl v Thajsku, Laosu, chystá se do Afriky,… Večer - 21.30 - jdeme ještě do města, chceme si projít noční Melaku a průvodcem LP tak vychvalovaný noční market. Jenže je skoro všude zavřeno. Otevřeno má je Geographer Cafe, což je hospoda v evropském stylu a pár místních restaurací - obchody žádné. Procházíme alespoň kolem chrámů, i nejstaršího chrámu v Malajsii. Jsou v ulici (směrem na sever) rovnoběžné s hlavní ulicí. Pokoj máme čistý a s klimatizací (45 RM), má i levnější bez klimatizace a bez oken. Snídaně (2 tousty) je v ceně. Hostel má příjemnou atmosféru, pohodovou… Free wifi je dobrá a člověk může jít za 2RM/hod na net i na jeho počítači.

4. 1. - Melaka - Singapur Budík jsme ráno zaspali, takže vyrážíme až v 9.30. Autobusová zastávka, ze které pojedeme na autobusové nádraží, je doslova za rohem. Na bus č. 17 čekáme asi 15 min, stojí 1RM/os, na nádraží jsme za 10 min. Jízdenky do Singapuru stojí 22RM/os, bus odjíždí v 11.00. Hodně společností jezdí do Johor Bahru (poslední malajské město před Singapurem), my jsme koupili lístek přímo do Singapuru, ale musíme počkat na odjezd. Venku je asi 35 stupňů, v autobuse ale jede klimatizace na 20, navíc studený vzduch fouká přímo na hlavu. Jsou fakt posedlí… O ztlumení klimatizace nechce řidič ani slyšet. Cestou je jedna zastávka u odpočívadla, pak při odjezdu z Malajsie na hranicích. Tam jen rychle procházíme, úředníci nám dávají razítko a na druhé straně na nás čeká náš autobus - batohy jsme nechali v něm. Pak jsou singapurské hranice, kde si člověk musí vzít všechno sebou. Díky Malajce, která jede taky do Singapuru a mluví anglicky, se dozvídáme, že máme 30 minut na průchod imigračním, pak autobus na druhé straně odjíždí. Kdybysme to nestihli, máme počkat na další autobus, který nás odveze. Nakonec je to přes imigrační úplně v pohodě, úředník je fanda fotbalu, takže si hned vzpomene na „Peter Cech“, i když fandí Liverpoolu. Přes hranici jsme prošli ani ne za čtvrt hodiny. Autobus na nás čekal na Platform B (jet znovu, tak se dopředu zeptáme, kde bude, takhle jsme jen tipli). Vystupujeme na Crown Plaza, což je obchoďák. Doptáme se na nejbližší metro, které je v parku za obchoďákem. Jízdenky na metro se kupují v automatech, kde si člověk na mapě vybere, do které chce jet stanice a podle toho platí. Kartou platit nešlo a přijímají jen singapurské dolary. Druhá možnost je koupit si za 10 SGD jízdenku na 24 hodin (je na všechny busy a metro), kterou ale prodávají jen asi na 7 stanicích a nám by se stejně nevyplatila.

Bydlení jsme si zabookovali přes Agodu den dopředu v CrowdInn hostel, který je ve čtvrti Little India. Na metro je to asi 4 minuty, když už jsme věděli kudy. Poprvé nám ale cesta trvala asi 20 minut, protože v okolí mohutně staví, takže jsme nemohli jít tudy, kudy jsme plánovali a složitě to obcházeli. Bydlení na palandě v samostatném pokoji s klimatizací stál 59 SGD, což je na Singapur dost málo - je to drahé město. CrowdInn hostel je dobré centrum pro backpackers, kteří jsou i delší dobu na cestě - je tam rychlý internet (wifi i počítače), kuchyňka, lednička i mrazák (snídaně - toasty - byla v ceně). Sprchy jsou společné. Mají hodně „dorms“. Ve společné místnosti pořád někdo je, ale moc se spolu lidi navzájem nebaví.. Působilo to na nás hodně profesionálně - ale na spaní a možná i trochu uklidnění dobrý. Navíc hned vedle je slušná indická restaurace a taky večerka.

Dostáváme mapku (novou, stejnou jsme dostali od Britky v Melace), ptáme se na vodní show (doporučila nám ji Malajka v autobuse) a vyrážíme ven. Venku je ale pravý tropický slejvák, takže zahneme doprava a hned na roku si dáváme nudle a kuřecí na kari u Inda. Pršet přestalo asi za půl hodiny. Potřebujeme ještě do lékárny a to je trochu problém - moc jich není a spousta léků je jen na předpis. Nakonec nakupujeme v Bugis junction (je tam stanice metra zelené linky a taky obchoďák; v obchoďáku u Little India nemají nic). Z něj pokračujeme pěšky na jih. Jdeme kolem národní knihovny a už tady je jasné, že jsme se dostali do úplně jiného světa. Nákupní centra jsou i jen přes ulici od sebe, vysoké mrakodrapy luxusních hotelů, čisté ulice (dohromady jsem v centru Singapuru viděl jen 3 odpadky) a na chodnících rostoucí palmy nebo jiné stromy. Zajímavý je kostel St. Andrew - křesťanský kostel v zástavbě mrakodrapů. Pokračujeme dál k budově parlamentu a pak už jsme u řeky Singapur. Přes most nepřecházíme, dáváme se doleva po nábřeží, kde má sochu britský „objevitel“ Singapuru, který se postaral o rozjezd obchodu. Dostáváme se k „Malaysia Civilisation muzeum“ a k obelisku. Jdeme ale přes most pro pěší a tady vstupujeme do „lesa“ mrakodrapů. Jdeme doprava směrem na Raffel place a všude kolem jsou mrakodrapy a zase mrakodrapy… Na Raffel place jdeme podchodem, přes obchodní dům na druhou stranu rušné ulice a s hotelem po levé ruce se dostáváme do Marina Bay. Krásné Marina Bay. Jdeme po jejím obvodu, máme ji po levé ruce. Cestou se zastavujeme pod obřími větráky. Dopředu jsme se dozvěděli, že vodní show je ve 20.00 a ve 21.30 (později jsme zjistili, že je i ve 23.00), takže ji chceme stihnout. Je před obchodním domem, je tam schodovité hlediště - po pravé ruce máme prodejnu Vuiton a květovitou budovu. Show je parádní, skládá se z pár vodotrysků, to je jen doplnění, protože hlavní je promítání na vějíře vody. Promítají se celkem tři příběhy - lidský život, video, které tipujeme, že se vázalo na olympiádu mládeže a video na píseň What a wonderful world. K tomu jsou pyroefekty, pára a lasery. Moc pěkně udělané (vstupné se neplatí, kde se zrovna zastaví, tak kouká). Ideální je sednout si tak do třetí „řady“ - vodní vějíře budou tři. Už při chůzi přes město se nám líbí budova Skybridge - mrakodrap, který nahoře „plošinu“. Docela nedávno byl na iDnes.cz článek o nejzajímavějších bazénech na světě. Jeden z nich je právě na vrcholu Skybridge - dostanou se do něj ale jen ubytovaní hosté. Na Skybdridge se dá dostat přes nákupní centrum, podchod vede z nejnižšího patra. Pak se po eskalátorech vyjede do lobby hotelu - tam doleva až ke skleněným dveřím na konci a jimi ven. Hned pak doleva a do skleněných dveří, za kterými je eskalátor dolů. Tam se dají koupit vstupenky - jedna za 20SGD - platit se dá i kartou. Otevřeno je do 22.00 o víkendu do 23.00. Oficiálně se jmenuje Skypark. Rozhodně je lepší zaplatit za vstupenku na vyhlídkovou terasu Skybridge, než se dostávat do restaurace - výhled je z terasy daleko lepší a nikoho z restaurace tam nepustí. Jede se rychlým výtahem do 57. patra. Výhled je krásný. Na jedné straně je celá Marina Bay s mrakodrap, na druhé Eye of Singapur (velké kolo - analogie Eye of London; nešli jsme na něj a určitě nelitujeme - je drahé a malé, nic z něj nebude pořádně vidět), na třetí straně přístav a na čtvrté bazén hotelu. Pak už jdeme na metro - jedeme červenou linkou a pak přestupujeme a přijíždíme do stanice Little India, zabookujeme ubytování v Kuchingu, po Skypu zavoláme domů a jdeme spát.

5. 1. - Singapur – Kuching Ráno vyrážíme do Chinatown (stejnojmenná zastávka metra). Je dobré vystoupit do Pagoda Street, dostali jsme se tak rovnou do srdce Chinatownu - jedna ulice vedle druhé plné stánků se vším možným. Jdeme ulicí pořád dál k chrámu Sri Mariamman - dá se jít dovnitř, je pěkný. Přes Ann Siang Hill Park jdeme k chrámu (cestou potkáváme na rohu ještě jeden, hned jak končí cesta krytá stříškou přes park) Thjan Hockkeng, který je o pár bloků dál. Moc se nám líbí. Zajímavé setkání civilizací - sochy a kresby a automat na Coca Colu. Stačí si automat odmyslet a je fakt pěkný. Je dost horko a po včerejšku jsme pěkně unavení, takže vynecháváme jih čtvrtě a jdeme rovnou na metro. Cesta na letiště Changi trvá z hostelu asi hodinu. Odjíždíme ze stanice metra Bugis a metrem jedeme až na letiště - jednou je potřeba přestoupit, když se rozvětvuje linka metra. Odlétáme z terminálu 1, takže jdeme skrz letiště (po eskalátorech nahoru a doleva - je to značené) k vláčku, který nás odveze na terminál 1. Je zdarma. Pak už nastupujeme na palubu Air Asia a po docela neklidném letu jsme za hodinu a půl jsme v Kuchingu. Na letišti je informační centrum - potkali jsme ho při odchodu z příletové haly. V něm dostáváme mapku, tipy co v Kuchingu a hlavně dvě klíčové informace. Cesta do Miri trvá 15 hodin a pro cestu do národního parku Bako je potřeba se zaregistrovat (pokud tam chce člověk přespat) v kanceláři, která je v centru Kuchingu (jsou tam Po - Pá 8.00 - 17.00, zavřeno o víkendech a státních svátcích; podrobnosti později). Nechceme ztratit jeden den jen cestou do Miri, takže jdeme do třetího patra letiště, kde si u Air Asia kupujeme za RM 447 (2 osoby, 2 batohy do 15 kg) letenky na pondělí 7. 1. Do města se dá dostat jedině taxíkem, v přízemí - příletová hala - si kupujeme kupon za RM26 (je to standardizovaná cena, před letištěm čeká řada taxíků, bereme první a dáváme kupon). Taxikář je Číňan, který neřekne ani hello, ale což, říkáme si, tak si holt nepokecáme. Problém je ale v tom, že neví, kde je náš hostel a ani podle adresy ho nemůžeme najít. Navíc se nechce nikoho ptát. Až když vylezu a ptám se já, tak poslouchá a podle návodu hostel najdeme. Je to Premium Stay Hostel. Pro lepší cestu stačí taxikáři říct, že chcete do Lime Tree Hotel. Ten je hned vedle na rohu. Pokud si stoupnete čelem k centru (ve směru, ve kterém jste přijeli) a budete mít Lime Tree Hotel po levé ruce, přímo po pravé budete mít roh, na kterém je Premium Stay Hostel. Hned vedle něj je restaurace, kam jsme šli na jídlo a později jsme tam šli jen kopit vodu - RM1,8 za 1,5 l. Jídlo totiž nestálo za nic. Ubytování je fajn, čistý pokoj s klimatizací, s koupelnou a bez oken. Wifi je free. Náš domácí mluví docela slušně anglicky, myslí si, že kancelář NP Bako má otevřeno od 8.30.

6. 1. - NP Bako Vstáváme v 7 a balíme všechny věci. Pokud to půjde, zamluvíme bydlení v parku a vrátíme se až zítra odpoledne a pojedeme rovnou na letiště - odlet do Miri máme ve 20.15.

Informační kancelář a kancelář NP Bako je v samém centru. Je v bílé budově naproti náměstíčku, na kterém je City Tower a přes řeku velká budova parlamentu (je to dost netradiční architektura, má zlatou střechu). A tady máme problém. Obě kanceláře mají zavřeno. Tak voláme na číslo, které je na dveřích Bako Office, jestli je ubytování k dispozici a že se chceme zaregistrovat na návštěvu parku. Tam se dozvídáme, že všechno ví jen v parku a že oni z Kuchingu všechno poslali už v pátek. Po chvilce přemlouvání dostáváme číslo na někoho „v parku“. Od slečny v parku se dozvídáme, že oni nic neví, že všechno ví v Kuchingu a ať přijedeme, že na místě uvidíme, ale že jinak nic neví. Volali jsme z veřejného automatu, který je na náměstíčku naproti kancelářím. Bere jen mince nebo karty, celkem jsme provolali asi RM 2. Z turistického centra na letišti naštěstí víme, odkud jede bus, takže jdeme na něj. Odjíždí z náměstí, které o jednu ulici dál. Pokud je člověk na hlavní ulici (po levé ruce turistická kancelář, po pravé řeka), je dobré dát se hned doleva (po levé ruce budete mít bílou budovu informační kanceláře - je tam i muzeum a centrum cestovek, které zajistí různé organizované výlety, záchody nefungovaly; a po pravé krámky). Pak zahnout první ulicí doprava (indická ulička, která končí branou) a ta ústí na náměstí, ze kterého odjíždí autobus. Pokud přejdete přes přechod, dostanete se k záchodům, dál rovně k mešitě. Autobus do Bako jezdí každou hodinu od 7.00 do 17.00, cesta stojí RM 3,5/os, trvá asi 45 min. Přijedete na konečnou přímo před vstup, ve kterém se platí vstup do parku RM20/os a doprava lodí RM94 (zpáteční). Jinak než lodí se do parku dostat nedá. Na odjezd lodě jsme čekali asi 30 min a cena nám připadala dost vysoká, to nás ale přešlo, když jsme jeli. Jede se na malých lodích, max. jsme viděli 4 lidi. Nejdřív se jede po řece, pak se vyjede na moře - pobřeží je pořád max. pár set metrů vzdálené. Na moři ale byla zrovna bouře, takže byly hodně vysoké vlny, to nám jen nepřišlo, potvrdil nám to i náš řidič, který navíc v jednu chvíli hodně znervózněl. To když špatně najel vlnu, skočili jsme ji bokem a jemu vypadnul motor.. Naštěstí se hned chytnul a jeli jsme dál. Pokud by ale zrovna přišly dvě větší vlny z boku, měli bychom dost problémy. Každý dostává vesty. Cesta celkem trvala asi 25 min. Je dobré dát si na batohy pláštěnky a dát si je ke špičce lodě. Hned jak vystoupíme, zdravíme Japonce, kteří jsou evidentně hodně rádi, že cestu přežili - a jdeme po cestě asi 300 metrů k HQ parku. Tam se musí každý nahlásit a taky zapsat na jakou půjde túru (trail). Tam se také domlouvá cesta zpátky. Když si člověk kupuje jízdenku na loď dostane konkrétní loď, u nás to bylo č. 18 a z recepce v parku pak zavolají řidiči, v kolik nás má vyzvednout. Je dobré jim dát vědět asi hodinu dopředu. S ubytováním je zase problém. Tady nám říkají, že budou vědět až po druhé odpoledne, protože musí počkat, kdo přijde na check in a že neví, že seznam mají v Kuchingu. Že jsme tenhle kolotoč už absolvovali a že v Kuchingu tvrdí, že naopak všechno mají oni, je nějak nebere a jedou si pořád to své. S angličtinou to taky není žádná sláva. Takže se jen domlouváme, že pokud se objeví nějaké místo, tak nám ho zarezervuje a my přijdeme nejpozději v 15.00, abysme případně stihli ještě odjet lodí zpátky. Autobusy zpátky do Kuchingu jezdí vždy v půl, poslední v 17.30. Věci si necháváme v úschovně (pořád otevřená místnost) a jdeme se najíst do místní restaurace, což je jídelna, kde si člověk nabere, co se mu zrovna líbí. Jídlo je dobré a levné. V deštěném pralese jsme nikdy nebyli, takže si vybíráme nejkratší cestu, která by měla trvat asi hodinu, vede na pláž a je tam největší pravděpodobnost, že uvidíme opice. Křižovatka pro jednotlivé trail je asi 10 min od recepce. Jde se přes most, pod kterým se připlouvá, pokud je příliv. Jdeme v zavřených botách. V deštném pralese je slyšet spousta hmyzu, vidíme krásné motýly. Je tam obrovské horko a vlhko. Pláž je fajn, jsou ale velké vlny, tak se jdeme jen trochu ochladit a pak odpočíváme. Celkem nám cesta tam trvala půl hodiny. U pláže je přístřešek. Opice jsme ale neviděli žádné, i když jsme koukali, jak jsme koukali. Na cestu je dobré si vzít vodu (nesli jsme 4×1,5l), protože je potřeba pít, i když člověk nemá pocit žízně. Vypotili jsme toho hodně, takže doplňujeme, jak se dá. Jde se po vyšlapaných cestách, občas po dřevěném chodníku, nebo příkrých schodech. Někdy je potřeba přeskákat po kořenech. Cesta je hodně v pohodě žádná příkrá stoupání, jen horko a vlhko. Když se vracíme na základu, jen zíráme, jaký je odliv. Je vidět, jak se stromy přizpůsobují - jak mají kořeny a co všechno se změnilo. Když přicházíme úplně k recepci, vidíme první opice (asi kolem 15.00; už cestou to odhadoval průvodce, kterého jsme potkali na cestě). Klidně si tam sedí Makak (opice, co krade jídlo a všechno, co je bez dozoru), nakonec se jich objeví několik, jedna dokonce s malou opičkou. Fotíme je jak diví a najednou se objevuje „nosatá“ opice Kahau nosatý a jedna také s mladým. Jako bonus ještě prase, které je úplně v pohodě a potuluje se tam bez jediného zájmu o kohokoli. Máme radost, že jsme viděli všechno, co jsme chtěli. Opice se tam potulují docela dlouho, skáčou si z větve na větvi. Bydlení prý pořád neví, že můžeme snad do nového hostelu, který ještě není oficiálně otevřený. Jelikož jsme ale dost unavený a navíc máme fakt parádní pocit z návštěvy, chceme zvednout kotvy v nejlepším, tak říkáme, že pojedeme na pevninu. Loď pro nás prý přijede za dvacet minut. Tak čekáme nejdřív v restauraci, pak na pláži. Mezitím Makak přijde ke stolu tří kluků, v pohodě se napije limonády z plechovky, kterou rozleje, až když si ho všimnou a začnou vyhánět. To už ale bere chipsy a dekuje se na trám u stromu, kde si v klidu pojídá chipsy… Naše loď pořád nikde, tak se jdeme připomenout a borec se prostě neukázal. Tak po chvilce dohadování volají z recepce novou loď, která nás vyzvedne. Nevíme, jestli stihneme poslední autobus. Naskakujeme na loď (když je odliv nastupuje se na pláži, kdy jde člověk po kolena do vody) a vyrážíme. Jedna z prvních vln nás slušně zalije, takže jsme úplně mokří. Lodník vlnu špatně odhadl a hrozně se omlouvá. Nám je to docela jedno a jen se smějeme. Za 20 min jsme na pevnině, převlečeme se do suchého a čekáme na bus, Je tam i místní rodina, malá holčička hraje na tabletu Ninja Fruit, stejnou hru mám na mobilu, tak si je hned trochu získáme. Po chvíli se objevují ti tři kluci, které okradl o jídlo Makak a že si budou brát taxi do Kuchingu a jestli se nechceme rozdělit s nimi - vychází to RM 6 na jednoho (jede nás celkem 5). Cestou dobře popovídáme, jsou z Austrálie a Nizozemska, všichni se potkali náhodou na letišti. Doporučují nám restauraci na jídlo Johns Cafe.Hned jak se vrátíme, vyrážíme na jídlo do města. Bohužel o Johns Cafe nikdo neslyšel, ale jdeme a zkusíme najít, nebo prostě půjdeme jinam… Nakonec jsme restauraci našli vlastně úplně náhodou - šli jsme do restaurace doporučené průvodcem a zdravil nás majitel Borneo B&B, prohodili jsme pár vět a tak se ptám, jestli neví, kde je John´s Cafe. „No jasně, je to tady dvě ulice!“ Oficiálně se restaurace jmenuje John´s Place. Dostanete se k ní snadno: pokud půjdete směrem do centra (hotel Hilton budete mít po levé ruce), dojdete k čínskému chrámu, který je na křižovatce. Dejte se těsně kolem něj doleva a John´s Place je na rohu o ulici dál - vpravo od levotočivé zatáčky ve stoupání. Jídlo je parádní a je ho hodně! Dáváme si zapečené mořské plody a rýži. Jedno jídlo vychází asi na RM 6. Vracíme se do hotelu unavení…

7. 1. - Bako - Miri … ani jsme nevěděli jak moc. Lucka prospala 15 hodin, já 13.. Vstáváme před polednem. Věci si necháváme v hostelu a jdeme do města. Nábřeží je pěkné (bylo i večer), čínský chrám je moc pěkný, procházíme kolem turistické kanceláře, indickou uličkou na náměstí, ze kterého jsme jeli do Bako a pokračujeme dál k mešitě. Z dálky vypadá líp než blízka… V krámku kupujeme klobouk a kšiltovku - pozor na úpal! Celkově město nestojí za moc. Působí špinavě a nemá moc co nabídnout, tak jedeme na letiště o něco dřív (letí nám to ve 20:15), tam je příjemněji - venku pálí sluníčko. Čas využijeme k nákupu letenek do Kuala Lumpur. Otevřeno má i Malaysian Airlines, tak si bereme pořadové číslo a čekáme. Jsou tam počítače, tak zadávám, kolik budou stát letenky - 16. ledna Sandakan - KL RM 594. Jelikož jde řada hrozně pomalu, jdu k Air Asia a tam vychází na RM 614. A pak překvapení u Malaysian Airlines - když nám to spočítá u přepážky je cena RM 447. Nechápu, v čem byl rozdíl, každopádně kupujeme a odlétáme do Miri.

Přistání trošku tvrdší, na letišti v Miri není nic. Zase se kupují kupony na taxi - hrozně se k nám hrne borec s „nejlepší nabídkou“ - do hostelu WalkInn, který jsme si zabookovali přes Agodu, nás vezme za RM30. Vedle - žlutočervené taxíky - jsou za RM23. V hotelu je na recepci příšerná zima a slečna, která anglicky neumí skoro vůbec. Do pokoje se ale nakonec po boji - když nám nefunguje vstupní karta - dostáváme. Je to pokoj s vlastní koupelnou a palandou, stál nás RM60. V ceníku na místě je stejný pokoj za RM 75. Rezervace se vyplatila.

Na jídlo jdeme směrem do centra, o dva bloky dál je restaurace s mořskými plody a my si dáváme rybu. A nelitujeme. Moc dobrá. Taky bylo vtipné se s nimi domluvit, protože nejlíp mluvil anglicky kluk, který měl angličtinu z amerických videoklipů… Ale byli moc milí a fajn. Ryba stála RM20, stačila nám jedna, k ní jsme si dali rýži a nudle. Společnost nám dělaly kočky.

8. 1. - Výlet do Niah Caves Vstáváme v sedm a vyrážíme do turistického centra, které je asi deset minut pěšky od nás (Je zakreslené v Lonely Planet). Otevřeno má PO-PA: 8.00 - 17.00, SO, NE, svátky: 9.00 - 15.00. Jsme tam o pár z Nizozemska, který se chystal do NP Mulu (neměli rezervaci, v kanceláři jim řekli, že tam musí zavolat jestli bude místo, těsně po osmé ráno se jim dovolat nepodařilo). V centru jsou ochotní a parádní poradí. Dozvěděli jsme se všechno, co jsme potřebovali a zvedáme kotvy. Potřebujeme se dostat na autobusový terminál dálkových spojů - to je kapku problém. Sice tam jezdí autobus městské (č. 33A), jede ale až v 10.00. Bereme si taxíka - RM15. Cesta trvá asi 20 min. Autobusový terminál má u sebe pár stánků s jídlem a malé tržiště. Hned se k nám hrne jeden z autobusáků a chce nás nalákat k sobě. Těsně po sobě odjíždějí na jih tři autobusz - v 9.00, 9.15 a 9.30. Nakonec tenhle jede nejdřív a je taky nejlevnější, takže nastupujeme. Cena je RM 10/os. Můžete vzít jakýkoli autobus, kterí jede do Kuchingu nebo do Sibu. Nechte si zastavit na Niah rest stop (junction). Je to ve městečku Batu Niah. Cesta trvá asi 2 hodiny, zase brutální zima - máme na sobě bundy, kapuce přes hlavy. Tam si domlouváme taxi - jiná cesta do parku není. Cesta tam za RM15. Hned se s ním taky domlouváme, že nás vyzvedne a vezme odpoledne zpátky. Na recepci NP je úplně mrtvo, nikde nikdo. Nakonec přeci jen se někdo objeví a platíme vstup RM10/Os. do parku. Taky dostáváme plánek, kudy do jeskyní a dozvídáme se, že Painting Cave je zrovna uzavřená, protože tam předělávají chodník. Celé nám to bude trvat prý asi 4 hodiny, tak se s taxikářem domluváme, že nás vyzvedne ve tři odpoledne. Nemůžeme mu zaplatit protože máme jen padesátku, on nemá na zpět a nikdo to není schopný rozměnit - ani v malé restauraci, která je u recepce (později jsme tam šli na jídlo, ale ničeho jsme se nedočkali; každopádně fried rice a fried nudles tam jsou ke koupení). Malajci u se be moc peněz nemají a většinou tak maximálně desti bankovky… Je dobré mít klidně drobnější bankovky (bankomat vydává padesátky). Z recepce se jde dál k řece, kde nás na druhý břeh vezme lodník (RM 1/Os za jednu cestu) a pak už jdeme po chodníku pralesem. Nejdřív je betonový, pak dřevěný. Pozor na listy a zemi - pěkně kloužou! Do jeskyní je to asi 3,5 km příjemné procházky. Pořád se jde po rovině, jsou vidět krásné stromy, skály, potok, občas malá veverka,… Je to fajn.. Asi deset minut od jeskyně je křižovatka (ypsilon) a u ní jsou na levé straně přístřešky. Dejte se doprava - je tam zamřížovaný vstup s otevřenýma dveřma. Pak už jen kousek po chodníku a jste v první „Trading“ jeskyni. Tam už potkáte pár netopýrů, ale jen pár… Ta pravá jízda začíná v té pravé jeskyní… Vejdete tam pod střechou „tunelem“ a nejspíš se vám nebude zdát tak velká - její rozměry poznáte až později - každopádně uslyšíte a uvidíte netopýry. Podle posledního sčítání jich tam prý bylo 470 000, teˇd prý o něco míˇn, ale pořád fakt hodně. Jakmile přijdete k ceduli na rozcestí (po pravé ruce dole budete mít přístřešek), dejte se nahoru přího kolem cedule, kolem levé stěny jeskyně. Půjdete po ušlapané zemi, ne po chodníku. Tam už je potřeba vytáhnout baterky a vyrazit do nitra jeskyně. Kdo má strah z netopýrů, aˇt se ani nepřibližuje. Neustále nějací prolétávají kolem, jeden na nás udělal nálet, ale ani se nás nedotkl. Slyšíte je všude, jak procházíte ohromnou jeskyní. Až tam je poznat, jak je velká a jak velký je i vstup… Do malované jeskyně se dostanete až když projdete celou Niah Cave. Na průchod jeskyní počítejte minimálně půl hodinu. Cestou zpátky zkoušíme ještě druhou odbočku (do jeskyně vedla odbočka doleva, jdeme doprava), měla by totiž vést do vesnice, kde je dlouhý dům. Po asi pěti minutách se ale cesta dost kazí - chodník je rozbbitý spadlým stromem a je vidět, že je na některých místech dost ztrouchnivělý. Neriskujeme a vracíme se zpátky.

Cesta recepce - jeskyně - recepce se dá zvládnout za 3 hodiny. My jsme šli asi 3,5 hodiny a to jsme 15 min šli směrem k vesnici a cestou hodně fotili.

Taxikář nás vyzvedává podle domluvy - zaplatili jsme mu předem - na zastávce (dálkové autobusy si tam dávají přestávku, vaří tam nudle a je tam i „trafika“) zrovna čeká bus, co pojede do Miri. Bohužel má ale jen jedno místo, takže jedeme až dalším busem za 45 min (cena RM 10/Os.). Z autobusového terminálu jedem taxikem za RM 15 do hostelu a rovnou se s řidičem - Bernardem - domlouvám, že nás vyzvedne ráno v 7.30, protože v 8.15 nám odjíždí autobus do Bruneje.

Na jídlo jdeme do stejné restaurace a dáváme zase rybu. Jdeme se ještě podívat po městě a nestojí to za moc. Mají hezký park s vodotrysky, které jsou prosvícené křiklavými barvami, stejně jako umělé svítící stromy. Mešita, stejně jako v Kuchingu, vypadá z dálky lépe než zblízka.

9. 1. - Miri - Bandar Seri Begawan - Labuan Před hostelem se v 7.30 potkáváme s Bernardovým tatínkem, který nás veze na terminál. Cestou nám ještě zastavuje u Maybank a vybíráme peníze. Lístek do hlavního města Bruneje Bandar Seri Begawan se kupuje u přepážky naproti obchůdkům. Cena RM 40/Os. V autobuse nás jede 6, cestou jeden přistoupí. Zastavuje se na hranicích, všichni jsou v pohodě, celníci se jen ptají, jestli máme něco k proclení, ani nemusíme vyndávat batohy. Cesta trvá 3,5 hod.

Bus zastavil kousek od čínského chrámu. Dobrý orientační bod je mešita OmaraAlího Saifuddiena (před ní je zelená plocha) a banka HSBC - do ní jdeme vybrat 30 BND, což by nám podle plánu mělo stačit. Turistické centrum je ve stejné budově, kde sídlí KH Soon Resthaus (na stejné ulici, jak je boční vchod do HSBC, směrem od zelené plochy před mešitou). Hned se nás ujímá ochotný kluk, dává nám mapu, popisuje, jak se kam dostat a zajímá nás i ostrov Labuan, na který chceme ještě dneska odjet. Přes noc nechceme zůstat, protože ubytování je dost drahé a tolik věcí k vidění v hlavním městě zase není. Dává nám i tip na bydlení v Labuanu, protože náš původní plán, že bychom přejeli rovnou do Kot Kinabalu končí na odjezdech trajektů (večer z Labuanu do KK žádný nejde). Trajekt z Bruneje - konkrétně z města Serassa jede v 8.30, 13.30 a v 16.30. Batohy si můžeme nechat v turistické kanceláři.
Nejdřív jdeme do vodní vesnice Kapong Ayer - přes vodu se dostaneme vodním taxíkem (1BND/Os). Taxikář si nás všimnul rychleji než mi jeho - je to asi 50 metrů po vodě. Ve vodní vesnici vznikla nová galerii a kolem ní nové domy, vypadají jako řadovky - všechny stejné, všechny nové. Když jde ale člověk dál do vesnice, uvidí úplně jiné domy… Je to úplně jiný svět, než uvidíte na druhé straně vody. Ten rozdíl je obrovský - přes chatrče se díváte na pozlacené části mešity a na moderní budovy. Uprostřed vesnice je škola - zrovna jsme potkali děti, když končili. Mají radost, když si je chceme vyfotit a mávají nám. Jeden asi osmiletý kluk na nás pokřikuje, aˇt mu dáme dolar,tak ho ignorujeme a to ho evidentně štve… Procházíme vesnicí sem a tam, ne druhém přehu je požární stanice a mešita. Místní se dopravují po vodě - je tam pořádný ruch motorových člunů. Často nám někdo nabízí - byˇt jen gestem - že nás proveze po vodě kolem vesnice, to odmítáme, věděli jsme o tom dopředu. Přes vodu se vracíme zpátky a jdeme k mešitě. Když jsem před schody, vynoří se borec a aˇt se jdeme podívat dovnitř. Jen se musíme obléct - jsou tam připravené dlouhé obleky a šátky, ženy musí být zahalené. Uvnitř se nesmí fotit. Vybavení je pro mešitu „klasické“, zaujal nás eskalátor na pravé straně. Každopádně není mešita žádný trpaslík… Dovnitř se člověk může dostat, když nejsou motlitby. Kdy je přístupná mešita je napsané na desce u vstupu, může se to ale kdykoli změnit a nepřístupná je během motliteb. Napsané časy: SO-ST: 8.30 - 12.00, 13.30 - 15.00 a 16.30 - 17.30; ˇCT: zavřeno, P´A: 16.30 - 17.00.

Na jídlo jdeme do místní obdoby KFC - je kousek od mešity směrem k bance HSBC. Jmenuje se to Ayamku restaurant. Rozhodně si nedávejte Chicken Burger.. Brr. Lucka si dává kuře a je spokojená.

Vyzvedáváme batohy a jdeme o dva bloky směrem k vodě na autobusové nádraží, kde máme podle informací z turistické kanceláře naskočit na bus 33, který nás doveze do Serassy, kde chytneme trajekt na Labuan. Bus má jet v 15.15. Těsně přd třetí se na nástupišti objeví vysmátý týpek a botama ve tvaru medvědích tlap a dáme se do řeči. Danny je místní průvodce, co byl u kamaráda na Moravě a je fajn. ˇRíká, že autobus nás do Serassy neodveze - už tam nejzdí, to ale v turistické kanceláři nevědí, protože „nikdy nejeli autobusem“. Museli bychom jet do Muary a tam přesednout na autobus do Serassy a to už nestihneme. Pohled na plán městské dopravy to potvrzuje. Běžím vybrat peníze - taxi do přístavu nás stojí 30 BND. Je to kus cesty, jedem po dálnice, u které staví obrovské satelitní město - spousta dvojdoumků pro několik tisíc lidí. Trajekt na Labuan stojí 17 BND, hned u přepážky vedle ještě vyměˇnujee 5 BND za RM (dostáváme RM 15). Cesta v zavřeném trajektu trvá hodinu a půl. Celníci nedělají problémy ani na jedné straně.

Hned u zavazadel nás chlapík dává leták na ubytování - je to stejný, jaký jsme dostali v turistické kanceláři v Bruneji. Je to nový hostel, jdeme ho zkusit. Na internetu jsme si ještě vytipovali Global hotel, který je levný a kousek od přístavu - většinou ho jako ubytovnu používají dělníci nebo oběcně lidi, kteří přijeli na Labuan za prací - v okolí je hodně ropných plošin.
Hostel se jmenuje Uncla Sam Backpackers. Je v ulici, která má po obou stranách obchody - naproti čínskému chrámu. Je na levé straně v prvním patře - z dálky je vidět červenobílá cedula, která je nějakého obchodu vedle. Samotný hostel je označený až u schodů. Dá se dobře orientovat podle Gloval Hotel, který je vidět hned od přístavu - stačí se podívat doleva. Pokud půjdete k němu, odbočte od vody o ulici dřív a přijdete ke „slepému rameni“, to už taky uvidíte čínský chrám. Dáte se doleva a jste tam. Hostel je spartánský, pokoje jsou plné, takže zůstáváme ve společné ložnici za RM25/Os. Je tam s námi jeden Brit a právě Sam, který hostel vlastní a který nám dával po výstupu z lodě leták. V ceně je snídaně, má tam kuchyňku, která je k dispozici. Dvě staré sprchy se studenou vodou. Annoncuje i web: www.labuanbackpacker.blogg.se Jdeme ještě do města, trh je malý. Na večeři nám doporučil restauraci jen asi 3 bloky od hostelu. Jmenuje se Restoran JJ Naza. Je přímo na rohu a odvě ulice od hostelu směrem k vodě. Doporučil nám Roti Chickem - zabalená placka a v ní kuře (občas nějaká chrupavka) a zelenina. Není to špatné, jídla je hodně a jedna porce stojí RM6. Zítra chceme pokračovat do Kota Kinabalu. Trajet jede ve 13.00 a možná v 8.00. Ráno pojede, jen když bude dost lidí, top se ale dozvíme až ráno. Naštěstí se dá dopředu alespoň zavolat do přístavu.

10. 1. - Labuan - Kota Kinabalu V 7.20 volám do přístavu - Sam má pevnou linku a dopředu nám řekl, ať ji použijeme: číslo je 581006. Trajekt nepojede. Takže jdeme až ve 13.00. Potřebujeme lékárnu - jedna je přímo naproti výstupu z budovy přístavu. Ve městě nic zajímavého není. Pokud chcete prozkoumat ostrov, je asi nejlepší půjčit si skútr. Přímo u Sama jsou letáky na půjčení za 30 - 50 RM. Vyplatí se to, protože taxi k pláži na severozápadě prý stojí asi RM 40 a jednu cestu. Jaké jsou pláže ve skutečnosti nevím.

Trajekt do KK stojí RM 68, jede asi 3,5 hod. Zastavuje v Jesselton Point. Jakmile projdete branou, dejte se doprava směrem do centra. U velké budovy, kterou máme po pravé ruce, zatáčí hlavní silnice mírně doprava a rovně „pokračuje“jen menší. Tam se dáváme rovně a po dalším bloku zatáčíme doleva. Tam začínají hostely. Pár jich projdeme, ale všechny jsou buď drahé, nebo mají plno. Jdeme dál směrem od moře směrem k Australian Place. Cestou vidíme ceduly turistické kanceláře, tak tam odbočujeme a dostáváme plánek města s hotely a hostely a taky informace k odjezdům lodí na ostrovy, kam se chystáme zítra. Kancelář je u malého kruhového objezdu, vedle hotelu. Dá se dobře najít od „rozdvojení“ silnice (hlavní zatáčí doprava, další pokračuje rovně, u velké budovy), tam stačí pokračovat asi 50 metrů rovně, a pak zahnout druhou ulicí doleva. Informační kancelář je o dva bloky dál. Jdeme dál hledat bydlení. V Australian place jsme prošli všechny hostely (jen tady jich je 7 - jeden vedle druhého). V tom, co jsme vybrali, stojí jedna noc na double bed RM65, v ceně je snídaně. Ostatní byli dražší nebo plní. V hostelu jsou společné koupelny, které už pamatují lepší časy. Mají parádní krytou terasu, která je směrem od městě, do zeleně. Večer tam trochu žerou komáři (žádná hejna to ale nejsou).

11. 1. - Ostrov Sepi Hned ráno vyrážíme do přístavu, abysme strávili den na ostrůvku Sepi, který je kousek na sever od KK. Ještě v hostelu nám holka na recepci dává slevový kupon, kterým ušetříme RM 10. Všechny firmy, které vozí lidi na ostrov Mamutik, Manakan nebo Sepi sídlí v budově u přístavu - za branou hned doprava. Jsou tam v jedné řadě - deset společností (kupuje se tam i lístek na trajekt na Labuan, který odjíždí ve 13.30; dá se tam domluvit půjčení auta nebo cesta na Mt. Kinabalu). Voucher je platný u společnosti Aparu, která je u přepážky č. 8. Cesta pro jednoho stojí (bez slevy) RM 23 + 7,2 (poplatek přístavu) za zpáteční jízdenku. RM 10/os. pak stojí vstup na ostrov (platí se až tam). Pokud chce člověk jeet na 2 ostrovy je cena RM 33, na 3 RM 43. Rovnou u přepážky si domlouváme, kdy nás vyzvednou na cestu zpátky - pojedeme poslední lodí v 16.15 (mají to vychytané, kolem třetí se totiž den co den zatahuje a někdy pak prší). Hned vedle přepážek je prodejna se vším možným (hned vedle jsou malé potraviny) a tam kupujeme za RM 36 brýle a šnorchl. Na loˇd čekáme asi 10 min, pohodová cesta člunem trvá asi 15 min. Na Sepi jsou hlavní pláže, které jsou hned u mola, tam zůstat nechceme, máme vyhlédlou osamocenou pláž. Jdeme od mola doleva - začíná tam stezka do lesa. Vede prudce do kopce, na první odbočce doprava, pak od cesty odbíhá prudce dolů odbočka doleva - na tu se jen koukneme a jdeme rovně dál - doleva odbočujeme až na další křižovatce ve tvaru Y. Cesta postupně klesá, až přicházíme k zašlé mapce a označení „Point E“. Na ty nakreslené trasy nemá smysl brát zřetel… Jdeme doleva dolů a po pár metrech něco šustí napravo od nás - je to asi 1,5m dlouhá ještěrka.. Vypadá spokojeně. Jdeme po pěšině dál a asi po dvou minutách vidíme dole malou pláž, tam scházíme a jsme na místě. Bohužel zrovna přichází trojice dalších cestovatelů, ale každý si vybereme jednu stranu asi padesátimetrové pláže a není žádný problém. Je to malý záliv, kde jsou asi půlmetrové vlny. Na šnorchlování to není - jen o kus dál ale zastavují lodě a seskakují potápěči. Nás mezitím přijde na pláž navštívit ještěrka.. A pořád vypadá spokojeně.. Na nás docela kašle, jde si po svém. Nakonec na pláži zůstáváme sami a je tam absolutní pohoda. Cesta od mola trvala asi 20 min, stejně cesta zpátky. Dorazili jsme o něco dřív, tak čekáme na loď, která přijela už ve čtyři a vzorně na nás čeká - řidič má seznam lidí, které má odvést zpátky do přístavu. U hlavních pláží je malý obchod, ve kterém ale nemají balenou vodu, jen limonády.
Cesta zpátky je v pohodě a večer jdeme zase na nábřeží na jídlo. Tentokrát jdeme do jiného stánku na jinou rybu a zkouším „crispy prawns“ a nejsou vůbec špatné. U stejného kluka jako včera kupujeme ovoce na další den - červené ovoce ve slupce podobné kaštanové Rambutan (chutná podobně jako Lichi) a Mangustýn (tmavě fialová „jablíčka“ u kterých se nejdřív odtrhne stopka). Oboje je sladké a výborné. Kilo stojí RM 4 a RM 5. Vedle je mají levnější, ale nejsou čerstvé a rozdíl je obrovský. Navrch ještě bereme 4 manga (kilo stojí RM 10, to jsou tak 4 manga).

12. 1. - Ostrov Manakan Vyrážíme zase ráno na další ostrov. Tentokrát jízdenku kupujeme u společnosti Borneo Ferry. Už to nikdy víc neuděláme. Na loď na ostrov čekáme 45 min - Aparu mezitím poslala 4 lodě… Aparu je evidentně jasná jednička - posílá lodě s nejvyšší frekvencí.
Na ostrově jsou jen hlavní pláže (vstup je na všechny ostrovy RM 10/Os.). Na druhé straně ostrova jsou skály a koupání je zakázané. Jdeme na okraj pláže vlevo od mola a - jak se ukazuje v průběhu dne - dobře děláme. Je tam daleko míň lidí a jsme ve stínu stromu.
Šnorchlování je nádherné! Jen asi 10 metrů od pobřeží začínají korály a čím dál člověk plave, tím jsou větší a zajímavější. Je tam spousta druhů, taky spousta různě zbarvených ryb a potkal jsem i rejnoka. Pozor na asi 10 cm velké černé ryby s fialovou hlavou a dvěma bílýma tečkama na hřbetu - tři mě kously do nohy. :) Cítit to ale skoro není. Pak jsem ještě koukal na krásnou úplně celou červenou rybu, která vždycky připlavala a zase zpátky. Při posledním kole mě kousla do prstu.. Přes kůži se ale vůbec nedostala. Nejbohatší je podmořský svět nejdál od pobřeží. Je to dobře označené linií boje - těsně před ní je zlom a dno jde rychle do hloubky. Právě tam jsme ale potkali největší hejna ryb.

Na ostrově jsou chatky, sociály i sprchy. Je tam i malá restaurace a prodejna suvenýrů.

V přístavu kupujeme pohledy, mají i známky, schránka je přes ulici. Koupit pohledy je v Malajsii docela problém - buˇd je nemají vůbec nebo jsou z roku 1822. Na jídlo jdeme do čínské restaurace na rohu blok od hlavní třídy. Je doporučená v LP. Dostat se tam večer je skoro nemožné - je tam pořád plno. Teď jsme ale těsně po páté chytli místo a jejich Garlic Prawns a Fried Nudles jsou výborné.

Jdeme na nábřeží, kde je ten pravý noční trh - o víkendu je vždycky větší. Je tam spousta ryb, ovoce, zeleniny, vařeného jídla, dokonce taky konečně najdeme prodavače koření, který nám míchá speciální směs. Co to bude moc netušíme - anglicky nemluví vůbec a překládá nám paní, co čeká na nákup.

13. 1. - Ostrov Sapi Míříme na „staré známé“ místo. V hostelu zase dostáváme voucher, takže za cestu platíme RM 40. Na pláži, kam jdeme tentokrát po pobřeží - pokud je odliv, tak je to úplně v pohodě po skalách. Na písku se vyhřívá taky známá ještěrka - varan.

Během dne se kazí počasí a začíná pršet, takže jdeme přes prales k molu. Tam se počasí na chvilku vylepší, takže jdeme šnorchlovat na hlavní pláži. Zajímavý je podvodní život až úplně u bójí, ale ve srovnání s Manukanem nuda. Děsně mě koušou ryby.
Během minuty (bez nadsázky) začíná tropický slejvák. Schováváme se v přístřešku, kolem kterého chodí dva varani. Dost se ochladilo a do moře se nesmí. Zkoušíme volat do Aparu, jestli můžeme jet na pevninu už ve tři, ale bohužel mají plno (telefonní automat je přímo u vstupu). Nakonec se počasí vylepší a jsme ve vodě až do čtyř. Na jídlo jdeme zase k Číňanovi a na trh nakoupit ovoce u naše oblíbeného prodejce.

14. 1. - Kota Kinabalu - Sandakan Autobusový terminál pro meziměstské spoje je severně od města. Dá se tam dojet i městskými autobusy z nádraží asi 5 bloků jižně od centra, ale autobusy jezdí jednou za hodinu, takže nechceme riskovat a jedeme taxíkem za RM20, cesta trvá asi 15 min.
Autobusy jedou do Sandakanu v 7.00, 8.00, 9.00, 10.00, 11.00, 12.30, 14.00, 18.00 a 20.00. Cesta trvá 6,5 hodiny, je jedna přestávka po asi třech hodinách. Hlavně první půlka je hodně v zatáčkách, pokud je dobré počasí (my jsme ho neměli, protože pršelo), tak je určitě hezky vidět přes kopce na prales.

Z autobusového terminálu v Sandakanu jeden taxíkem za RM15 do Sandakan Central Hotel, který jsme za RM60 zabookovali přes Agoda.com. Trefili jsme dobře, z nabídky jsem moc nadšený nebyl, hostely na mě nepůsobily vůbec důvěryhodně. A to se potvrzuje i na místě - hned vedlejší ulice je v dost dezolátním stavu.

V pokoji máme koupelnu a klimatizaci a na tři hodiny usínáme. Skoro plynule pokračujeme ve spánku až do rána..

15. 1. - Sepilok Chceme se podívat na orangutány a projít se po stezce v korunách stromů.
Autobus do „útulku“ orangutánů odjíždí v 9.00 z Mini Bus Station - ne z Bus Station!. Je to bílý minibus a SPZ je SA 7654R a na levé straně předního skla (z pohledu řidiče) zelený nápis Sepilok. Jezdí každý den stejné auto. Zpátky jede ve 12.30 a 16.00. Cena RM5/Os. Cesta trvá 50 min.

Vstupenky stojí RM30/Os plus RM10 za foťák. Platí i na druhé krmení, které je v 15.00. Ráno ale prý spíš přijdou. Je potřeba dát si věci do uzamykatelné skříňky - je to hned vedle, klíč máte u sebe. A rozhodně si nic a to opravdu NIC jiného neberte. A vyprázdněte si i kapsy - a to úplně!

Krmení začíná chvilku před desátou - na plošině sedí ošetřovatel a krmí orangutány kolem sebe, kolem se motají Makakové. Je to fajn, jsme asi 5 metrů od orangutánů, ale je tam hodně turistů. Kvůli dost nepříjemnému světlu se tam špatně fotí. Jakmile končí krmení, přinese ošetřovatel ještě mlíko a to je vtipný, když orangután strčí celou hlavu do kýble a vylizuje zbytku. Mezitím se na zábradlí, u kterého stojíme, prochází Makakak, takže je hned vedle nás. Chystá se krást a hledá oběť.. Nakonec neuspěl a orangutáni odchází směrem doleva. Jdu za nimi a tady začíná skutečná - jak se později ukazuje nejen-podívaná. Dva orangutáni a jeden Makak postupně pózují. To se nedá popsat jinak. Jdeme za nimi ve vzdálenosti asi 8 metrů, občas se otočí a chvilku koukají, pak jdou zase dál. Když dojdou až ke kovové bráně na konci začnou po ní lézt a postávat. Pak se z ničeho nic otočí a jdou zpátky přímo proti nám. Lidi jdou do stran a orangutáni přímo mezi námi.
A já si z kapes všechno nevyndal.. Jdou najisto přímo ke mně a derou se do kapes. Na tvrdo. Rychle aretuju objektiv foťáku a přepínám na mode bez ostření, zapírám se druhou nohou a kryju kapsu, ve které máme peníze a telefon. Orangutáni mi mezitím rabují spodní kapsu, ze které cítí obal od snídaně. Snaží se dostat i do dalších.

O spodní kapsu jsem přišel skoro úplně a krém, co jsem měl v kapse je nakřáplý - jen do něj strčili prstem… Vůbec nic se mi nestalo, jen jsme přišli o papíry, co jsem měl v kapse - nic podstatného, klidně jsem je obětoval.

Orangutáni pak chtějí ukrást ještě věci dalším lidem - jednomu i foťák a pryč jdou, až když na ně vyběhne už dost nervózní ošetřovatel a začne je mlátit deštníkem.

Jdeme směrem k východu a na zábradlí si tam v klidu a pohodě sedí Makak - Lucka má parádní fotku.

Hned vedle východu je kavárna, tak se tam jdeme napít a pak se vracíme po silnici směrem na Sandakan a jdeme na stezku v korunách strpmů.

Na odbočku (doleva) to trvá asi 15 min (je tam velká cedule) a dalších 10 min do centra.

Vstup stojí RM10 a jdeme na stezku v korunách stromů. Cest je tam víc, my jdeme ale jen po vysuté stezce, na které jsou dvě věže - jedna v 17ti metrech, druhá ve výšce 26,5 metru nad zemí. Tady si dobře uvědomujeme velikost stromů - ze země to tak poznat není, když člověk nemá měřítko. Koukáme na stromy, které mají na výšku určitě přes 30 metrů. Jsme dost unavení, takže neprocházíme další stezky a jdeme na autobus. Chytáme ten ve 12.30 - stopujeme ho u odbočky (nejdeme zpátky ke vstupu do Orangutan Sanctuary).

V pokoji se trochu prospíme a vyrážíme ven. Ve výtahu kapku vyděsíme Japonce, kterému vykládáme story s orangutány a když kouká na utrženou kapsu tak se mu dost zrychluje tep.. Jdeme nejdřív na trh - ten je u nábřeží za nákupním centrem, ve kterém je McDonals a před ním KFC. Z hotelu je to doleva a pak doprava a pořád rovně. Trh je až vzadu - jde se kolem malé fontány před hotelem. Na trhu jsou od čtyřech ráno až do šesti odpoledne - od čtyř už ale pomalu zavírají. Kupujeme banány a koření a jdeme po nábřeží na jídlo. Tam jsou restaurace - jinde po Sandakanu je to pěkná bída. Satay - maso na špejli - fakt není dobrý..

16. 1 - Sandakan - Kuala Lumpur Letadlo nám letí v 11.45, v 9.15 odcházíme z hotelu a jedeme na letiště taxíkem za RM25 - je to sjednocená cena. Silný déšť. Cesta je v pohodě, máme asi 15 min zpoždění, protože letadlo Malaysian Airlines se zdrželo při předchozí cestě. Letadlo je lepší než má AirAsia - o trochu víc místa na nohy a dávají jídlo a pití.

Z letiště jedeme autobusem - stanice je v nejnižším patře - po eskalátorech dolů a pak doleva a zase dolů. Je tam značení „Bus LCCT/other directions“. Zpáteční jízdenka stojí RM18 (uplatnit se dá až do měsíce), jednosměrná stojí RM10/Os. Autobusy jezdí na KL Sentral. Z letiště odjíždí první v 5:30 ráno, poslední v 0:30. Jede každou půlhodinu. V opačném směru odjíždí z KL Sentral poprvé v 5.00 a poslední v 0.00. Cesta trvá hodinu.

Autobus zastavuje ještě na jedné zastávce, kde vystupujeme, protože je blíž čínské čtvrti, kde jsme si přes agoda.com zarezervovali pokoj v hotelu Chinatown Inn, který je úplně v srdci čínské čtvrti. Je přímo u nákupních stánků. Když se jde od metra Pasar Seni, je třeba jít u brány do čínské čtvrti úplně kolem domů - po pravé ruce nebudou stánky, jen domy. Pak je to těsně před křižovatkou. Pokoj jsme rezervovali za RM68 - na místě stojí RM79. Je čistý, s klimatizací, která je řízená pro patro a nemůžeme si nastavit přesnou teplotu sami, nemrazí ale. Koupelna je na pokoji.

Večer jdeme nakupovat na trh a pak, když přestane pršet, jedem vlakem do LCCT. Vystupujeme do nákupního centra a ven jdeme až přímo pod Petronas Towers - jsou impozantní.

17. 1. - Kuala Lumpur, odlet Z pokoje odcházíme v poledne, batohy si necháváme na recepci a jdeme do čtvrti Imbi, kde nám už při příletu místní doporučili restaurace. Je tam jedna ulice plná jen restaurací - žádný kulinářský zázrak to ale není.

Pěšky pokračujeme k Petronas Towers s tím, že se zastavíme v parku. Tady nás ale dostává plánek Lonely Planet - měřítko vůbec nesedí. Co mělo být dvěstě mestrů jsou nakonec dva kilometry.

Nakonec jsme se do parku ale dostali a je parádní. V jeho centru je brouzdaliště s padající vodou a krásným výhledem na Petronas Towers. Tam chvíli odpočíváme a pak jen nakoupíme ovoce v supermarketu v nejnižším patře nákupního centra a vracíme se do hotelu pro batohy.

Na vlak, který nás vezme na KL Sentral to stíháme jen tak tak - začíná pršet. Autobus odjíždí „zdola“. Je třeba sjet eskalátorem dolů, jakoby „pod“ KL Sentral, kde stojí i autobusy jedoucí na letiště nízkonákladovek (z něj létá např. Air Asia). Bus neodjíždí v 18.00, ale nakonec až v 18.15.
Na letiště se dostáváme v pohodě, jdeme do Burger Kingu na jídlo a za zbylé peníze kupujeme sušenky do letadla. Dostat se z odletové haly ke své bráně trvá skoro půl hodiny. Kousek se zase jede vlakem.

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Malajsie 11-12/2009 - 1.část

    4 týdny života v Malajsii jen s krosnou a kolegyní z práce (Jsem pouhý turista. Žádný cestovatel, žádný dobrodruh... Žádné dobrodružství na vlastní kůži zažívat nemusím, nechci adrenalin, ani nebezpečné zážitky). více

Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@